Sbírat a hrát

Řekla bych, že jsem solidně imunní vůči všeljakým lákadlům a svodům moderního světa. Nemám žádnou nutkavou potřebu pálit si zobák při každým lehčím záchvěvu nervozity a nemám ani žádnou z těch milionu úchylek, co dneska lidi maj, třeba  závislost na řezání se/joggingu/automatech/ propichování lecčeho/sexu/alkoholu/zdravé stravě/... Ovšem trpím zcela nevinnou náklonností k hraní kartiček Magic: The Gathering.
Poprvé jsem se s nimi setkala u svýho prvního kluka, ale tehdy se mi to zdálo složité a hlavně pro mužský! Dnes, po letech, kdy už vím, že žena musí být taky trochu chlap, aby přežila ve světě plným žraloků, není problém přejímat kromě mužských povinností i mužskou zábavu. Naučit se to hrát nebylo zrovna jednoduché. Neměla jsem k tomu žádného zkušeného hráče, jen ochotného, zatím posledního kluka, který se mnou procházel ty mraky více či méně ( spíš méně) srozumitelných pravidel. Hrajeme asi půl roku  a jeho jsem vyslala do Koňákova, kde je ofiko herna, na výzvědy, ať okoukne, jak to tam funguje. Dojmy dobrý, tak snad i já se v blízkém budoucnu vydám na svůj první turnaj.

Hrozně chci, aby medžiky hrálo co nejvíc lidí!!!!
Netušíte totiž, jak je to super. Jak je to promyšlený! Jak je to poctivě udělaný! Jak se v tom můžete najít a seberealizovat! Je to vlastně strašně osobní záležitost, barva, za kterou hrajete, představuje princip, který je vám někde vevnitř blízký a v rámci barvy ještě tvoříte strategie, které víc podrthují to, co do té hry dáváte. Navíc, protože už vyšlo několik tisíc kartiček, si i mezi nimi můžete najít něco, co máte rádi. Já třeba miluju kartičky s archeologickou tématikou (jak jinak).

Můžete být koňák, lolitka, číšník, samuraj nebo já nevim co, ale vždycky je to karta pro vás, no to je supr, ny? Navíc na rozdíl od počítačových her tohle člověka nedělí od společnosti. K tomuhle tu společnost naopak potřebuje, takže se z nikoho nemůže stát samotářskej podivín... Chci, aby všichni hráli medžiky!!! :-)

Numero uno v tom, co nesnáším

      Je mi strašně líto toho kluka, co píše blog 1000 věcí, co mě serou. Když člověka sere tolik věcí, tak musí být v životě děsně nešťastnej, protože vstávat nasranej a usínat nasranej není dobrý pro duševní zdraví. Když to tak vezmu, mě na celým světě sere asi pět věcí. Dalších pár věcí mě štve, což je takovej slabší odvar od sere, ale den si tím ničit nenechám. Spousta věcí mě pak dokáže na chvíli vytočit, ale za deset minut o nich nevím. Celkově se tedy považuji za docela stabilně flegmatickou bytost o občasnými výkyvy, které jsou vyjímkou, jež potvrzuje pravidlo. Jeden výkyv přišel právě teď.
      Jakkoliv jako blogerka jsem zvykla slovně prostituovat svoje vědomí i nevědomí do bezvědomí, paradoxně nenávidím internetovou komunikaci. Je to moje numero uno mezi všemi nasranostmi světa. Nenávidím, psaní emailů, komentářů, popisků ke zboží v mém internetovém obchodě, nesnáším fóra a jejich uživatelky. Nesnáším smajlíky a to, že bez nich už dnes téměř nelze existovat. Pokud chcete vypadat jako přátelská, milá a vstřícná osoba, musíte ve svém příspěvku alespoň jednou použít smajlíka. Rozhodně ho musíte použít kdykoliv, když pokládáte otázku, která začíná PROČ. Když to neuděláte, domorodkyně na fóru vás osočí, že jste agresivní a konfliktní osoba a upadnete na fórové společenské dno. Extrémní  situace nastávájí na mimibazaru, kde jsem mezi osobami s absolutně změklým mozkem vydržela jeden den. Nyní mám dezertérské tendence i na votočvohoz. Očekávala jsem, že v mladém kolektivu, bude konverzace odlehčená, nadnesená, veselá, bez tabu a inteligentní! Ani náhodou, žádná holka zde nedokáže napsat příspěvek, aby tam tajně neukryla reklamu na svoje obnošený hadry a pak přihodí pár omluvnejch smajlíků, většinou tak do padesáti.
         Za měsíc jsem si udělala svou bezsmajlíkovou dietou zástup nepřítelkyň a téměř zruinovala svoje už tak nefungující kšefty. Pomalu se učím sem tam toho ksichta plácnout, ale je to tak, tak tupý! Bohužel kydat takové hlášky jako, máš moc krásné zboží, moc krásnej avatar, miluju tvůj fashion blog, pojď budeme nejlepší kamarádky! se asi nenaučím nikdy...

Co má smysl?

         Jsem mladá a zní mi divně, když prohlásím, že mě život něco naučil. Zní to vyspěle, snad až moc na dívku s teprve dvěma křížky. Já toho ale stihla opravdu dost, v šestnácti mi vyhrožovali pasťákem, v devatenácti jsem neměla daleko k tomu, abych se stala hvězdou Redtube. Dnes  dělám ženušku jednomu hajzlíkovi, kterej si mě vůbec nezaslouží, ale já ho zbožňuji, i přes to, že mě psychicky deptá.
         Ze všech karambolů, které jsem musela překonat k jakžtakž udržitelné současnosti jsem si odnesla jednu zásadu. Dělám věci, které mají smysl.
         Nevím, jestli si někdo ve dvaceti uvědomuje, jak je život krátký. Já mám ale pocit, že roky co jsem prožila byly dlouhé asi tak jako kýchnutí. Když budu mít štěstí, kýchnu si ještě čtyřikrát. Za smysluplné považuje každý něco jiného, někdo třeba politiku. spousta lidí do ni vstupuje s ušlechtilými cíli, z většiny se pak ale stanou rezignovaní cynici. Já mám touhu poznat, čím jsme a čím jsme byli, my, lidstvo, jedinci i celek. Jsme z podstaty zlí nebo dobří? Odpověď hledám ve studiu archeologie, je to nejkratší cesta k hmotné podstatě člověka. Vidím, jak je pomíjivá, nezbude z nás vůbec nic. Myšlenka ale přežívá v potomcích a generace si nevědomě předávají pozůstatky kultury napříč staletími. My to musíme poznat, my si to musíme uvědomit. Jinak tápeme a současná kultura začne upadat. Myslím, že dnes už jsme za vrcholem naší kultury a pomalu směřujeme dolů, jako kdysi, když začal upadat starověký Řím. Plynulo to z vyžilé kultury, kde nepanovala úcta k předkům. Těžko tento běh dějin zvrátit, to není v moci nikoho. Lze jej však zmírnit, nebo začít už pomalu budovat něco nového, čerstvého a nadějného - snad něco jako Asimovu Nadaci. Nejsem nijak vyjímečná, nejsem nejkrásnější ani nijak zvlášť chytrá. Nemám peníze, které bych mohla darovat hladovějícím. Ale mám zdravé  a silné ruce. Stavíme Muzeum Pravěku, vzpomínku na předky, díky kterým jsme tu dnes my. Potíme krev  a doufáme, že jednou někdo bude chtít vzpomínat na nás, na naše století helénistické, jednadvacáté...

Podzimu krásy neasi!

Na babím létě je několik krásných věcí.

            Třeba probíhající výprodej knih z knihovny za dvě káčé. Letos jsem přitáhla asi čtyřicet titulů, hlavně scífko, archeologickou literaturu, třináct detektivek od Eda McBaina v perfektním stavu a spousta Burd. Citím se trochu jako knihokolonizátor, kamkoliv přijdu a chvilku tam pobudu, tam založím knihovnu, která pak roste jako kukaččí mládě a najednou začne vytlačovat z příbytku původní obyvatele. Teď zase bydlím v novém a po tomhle výprodeji jsou další dvě police v pokoji plné. doufám, že tu dlouho vydržím, protože tolik knih by se mi stěhovat fakt nechtělo.

            Krásné jsou i narozeniny. Moje se blíží, ale dřív je má ještě moje opravářka počítačů, které říkám Delayka, páč všude chodí pozdě (delay = zpoždění). Obvykle toho vždycky hodně vypijeme a vykouříme, což by nebylo nic zvláštníhona narozeninové oslavě. Že jsme to my, tak ale většinu večera prosedíme u stavění z Lega Dupla a hraní si na Star Gate. Poznáváte? Na prvním obrázku je ještě zavřená Iris, na druhém je už červí díra.

           No a příroda. Hlavně to měkké světlo, které po celý den vypadá jako kdyby bylo pořád ráno. Nemizející opar a hřejivé barvy zorané vonící půdy. Konečně začaly růst houby, přes léto jsme se jich nedočkali. První smaženice až v říjnu, ach jo, co je tohle za pořádek...! A nebo to bahýnko. Ten zvuk mlaskavej je tak hezkej... vůbec nevím, proč to někoho pohoršuje, vždyť mlaskání u lidí je v podstatě projev spokojenosti, tak co by si bahýnko nemohlo zamlaskat, když po něm archeolog kráčí. Ráda vzpomínám na jeden povrchovej průzkum před dvěma lety. Pohorky se mi obalily bahýnkem, že každá má noha vážila bez vytáček fakt o tři kila víc. Bylo to, jako kdybych odletěla do vesmíru na nějakou planetu s vyšší gravitací. No řekněte vy nudné fešn blogeríny, kdy vy máte šanci něco takového zažít? Ó bože, jak já nenávidím fešn blogy a hlavně jejich pisatelky. Blink.