Štítky

domov (26) HK (24) DIY (13) recy (12) styl? (12) fujtajblíci (8) šperky (8) eko (7) archeologie (6) fler (6) freš fleš (6) kultura (6) příroda (6) umění (6) dizajn (5) keramika (4) vaření (4) výstavy (4) škola (4) divadlo (3) knihy (2) Litomyšl (1) blogování (1) muzika (1) podzim (1) votočvohoz (1)

neděle 29. května 2011

O mých kusech a pokusech

      Tato práce vznikla také jako zápočtová do školy. Na keramiku jsem chodila ke Štěpánu Málkovi, možná ho budete znát jako zpěváka punkové kapely N.V.Ú. Ten jeho punkový duch se promítal i do způsobu učení, mě to však poměrně vyhovovalo.
      Vztahuje se k tomu ještě jedna historka. Na zápočet si nás bral po jednom k sobě do kabinetu, zbytek čekal na chodbě. Já šla až mezi posledními a tak jsem tam ztvrdla docela dlouho, každý byl v kabinetě tak 10-15minut. Když na mě přišla řada, vešla jsem dovnitř, nahlásila jméno a on se zeptal ,,A vy máte ty kusy a pokusy?" Přikývla jsem ,,Tak to mi dejte index, máte za jedna" A byla jsem venku za necelou minutu. Zbytek lidí na chodbě docela koukal, ale spíš si museli myslet, že mě vyrazil :-).

O mých kusech a pokusech
S keramickou hlínou pracuji už pár let, ovšem je téměř trestuhodné, jak konzervativní zatím byla moje tvorba. Byla jsem vždy omezená množstvím hlíny, kterou jsem měla k dispozici ke zpracování a účelností výrobku – ať už jsem vyráběla ve školním kroužku nebo později doma v době, kdy už jsme měli vlastní pec, vždy musel předmět něčemu sloužit. Typickým produktem keramického kroužku základní školy byly tužkovníky, vázičky a dózičky všeho druhu. Ve své domácí dílně jsem si už mohla dovolit dělat i ozdobnější předměty, sošky zvířat i dam, účelovost byla však samozřejmá i zde, cokoliv jsem vyrobila muselo být prodejné, neboť se tím pokrývaly náklady na zakoupenou pec, hlínu a glazury. Pro experimenty s abstraktní prostorovou tvorbou nebo naopak s klasickou bustou či torzem nebyl prostor. Umělecky jsem neměla šanci se rozvíjet neboť skutečná poptávka v prodejních galeriích je po věcech milých, hravých, roztomilých nebo vtipných, avšak s malou uměleckou hodnotou.

            Od vysokoškolské výuky keramiky jsem měla velká očekávání.  Předpokládala jsem, že se konečně setkám s lektorem, který mi snad dokáže pomoct najít vlastní styl, nabídne možnost vyzkoušet si i techniky pro mě zatím neobjevené a inspiruje mě do další tvorby.
            V průběhu semináře, na který jsem docházela v letním semestru, jsem měla poprvé možnost vyzkoušet si modelovat bustu, pochopila základy přenášení prostoru reálného objektu do tvarované hmoty  a umělecké techniky, které sochaři používají při portrétování.
            První portrét, který jsem v životě tvořila byla malá studijní busta Igorova. Malá hlavička mi zabrala několik hodin semináře. Ačkoliv výsledek není zcela podobný předloze, vypadá lidsky a já se naučila, kam správně umisťovat oči, uši, jak tvarovat nos a ústa. Malá busta měla být skicou pro velký portrét ve skutečné velikosti, avšak  já toužila zkusit si ještě několik jiných postupů, proto jsem nakonec výrobek doplnila detaily a považuji ho nyní za hotový.
            Ve snaze zůstat u hlav jsem zalistovala  knihou o díle Constantina Brancousiho, který mě zaujal svým uměleckým vývojem od poměrně klasické sochařiny, přes abstraktní pojetí člověka až zcela jednoduchým sexuálním idolům, kdy už experimentoval se schématičností a materiálem. Z jeho tvorby jsem se inspirovala hlavami, které byly zjednodušeny v co největší možné míře. Jednu jsem  zkopírovala zcela, druhou jsem podle vlastního nákresu vymodelovala ve stejném duchu. Liší se tvarem, okopírovaný Brancousi je protáhlá tvář tvaru kapky, druhá je kulatá. Společně tvoří umělecký celek. Tento autor mě inspiroval právě tou jednoduchostí, kterou se vyznačují jeho díla,  v porovnání s  přeplácaně kýčovitým „uměním“, které jsem  vytvářela doposud je to do očí bijící rozdíl. V budoucnu bych se jím chtěla dále inspirovat a naučit se v prostorové tvorbě vystihovat jen podstatné linie a tvary, zjednodušovat a vypouštět obsah, který nesděluje fakta.
            Posledním výrobkem, který jsem v keramickém semináři spáchala, byla soška ležícího draka. Tématicky nijak nesouvisel s hlavami, kterými jsem se zabývala doposud. Naivnost a pohádkovost mého posledního výrobku je asi zapříčiněna předešlou snahou o co největší jednoduchost. Potřebovala jsem nějak vyrovnat misky vah, kdy na jedné jsem se o něco pokoušela a na druhé jsem dělala, co umím. Jakkoliv je drak pouze hezkým kýčem, považuji ho za svůj nejlepší výrobek vzniklý v tomto kurzu. Jako jediný nic nekopíruje a je zcela výplodem mojí osobitosti.

            Tento seminář zcela naplnil moje očekávání a pomohl mi se umělecky rozvinout. Ve své budoucí tvorbě budu mít na co navazovat a vím, kde hledat inspiraci. Jsem vděčná za možnosti, které se mi zde dostaly, odborné rady a možnost se realizovat.

sobota 28. května 2011

Ohlasy na shlédnutá umění

Jako zápočtová práce do školy vzniklo krátké povídání o galeriích v HK. Můžete to brát jako doporučení k návštěvě. A nebo taky nééé...

Ohlasy na shlédnutá umění


Není možné se vyhnout návštěvě galerie moderního umění, pokud delší dobu pobýváte v Hradci. Po nadšených referencích kolegů jsem plna očekávání navštívila tuto moderní budovu, jen zdánlivě nezapadající do archaického půvabu gotického náměstí. Samotná budova je zcela jistě umění. Ačkoliv byla postavena v duchu funkcionalismu jako bankovní dům, dnes slouží perfektně  prostorám galerie díky průchozím sálům a geniálnímu rozvedení světla prosklenou střechou. Obzvláště okouzlující architektonický prvek jsou pak všudypřítomné vitráže, které z šedivé budovy tvoří útulný stánek duchovního dědictví.

            Samotná expozice je do čtyř pater rozmístěna  chronologicky. V přízemí převažuje romantismus a  impresionismus, avšak pozornému návštěvníkovi neuniknou díla autorů, kteří svým stylem už jaksi předběhli domu a posunuli se dál, například k surrealismu nebo expresionismu. Druhé patro je stále ještě velmi podobné druhému, ubývají témata krajinek, tématicky je zastoupeno spíše město, které je bezútěšné. Zde jsou výjimkou naopak romantičtí autoři. Třetí patro je už téměř aktuální, neboť se jedná o 20. století.
V prvním sále ve směru prohlídky ještě vidíme náznaky impresionismu, stále častěji se však jemné tahy mění v agresivní a rychlou malbu, někdy vedoucí až k naprosté improvizaci v podobě abstraktního expresionismu. Typický je zde i kubismus  a surrealismus. Děl od Dalího se nedočkáme, uchvátilo mě však plátno od české malířky Toyen, nebo děsivě nekonkrétní malby Medkovi. Opravdoví znalci žasnou nad dílem Emila Fily, já však žasnu nad částkami, které jsou sběratelé ochotni za jeho plátna dát. Významným českým malířem tohoto století byl také Josef Čapek. Ačkoliv se angažoval v umělecké skupině Mánes, jeho dílo se na Mánesovu poetičnost odkazuje jen velmi povrchně, ne-li vůbec.
Čtvrté patro je podkrovní, proto zde jsou výstavní prostory nejmenší. Obsahově  je velmi aktuální a také nejčastěji obnovováno. Téměř při každé návštěvě je zde možné vidět nějaký nový exponát. Pro 21. století je typické zvláštní použití materiálů, autoři časti experimentují s recyklací a neobvyklostí zpracování. Nepotřebujete plátna, aby jste vytvořili umění, to už dnes vzniká i z lamina, novin, odpadků a šrotu.


Ve vnitřních ( nebo podzemních?) prostorách nově zrekonstruovaného hradeckého pivovaru se mimo jiné nachází i Galerie Vladimíra Preclíka.Pro návštěvníky GMU je vstup zdarma, což byla jedna z motivací, proč si na tuto galerii udělat čas. Vladimír Preclík se zabýval zejména prostorovou tvorbou, nejčastěji využitým materiálem bylo dřevo, neboť se vyučil uměleckým řezbářem. Od zdobených barokních rámů se však velmi rychle přeorientoval na abstraktní sochařinu. Jeho samotná díla jsou zvláštně dětsky hravá a onu hravost podtrhuje autorova schopnost svou tvorbu vtipně pojmenovávat. Správně zvolený název dá najednou dřevěnému kýči nápad a smysl a uměleckou podstatu. Ráda vyzdvihnu dřevěnou skulpturu, která vypadá jako ústa, ale vevnitř je vypolstrována kožešinou, autor toto nazval ,,Nekousavě kousati“, což je bezesporu povedený vtip. Tato malá galerie má i vnější prostory, kde jsou jeho mohutná díla, některá i z plechu a drátů a lze je vidět  i ze samotného pivovarského náměstí předkloněním se do dvora.
 František Muzika, oceňují dvě archeoložky ze dvou.

 Přátelé, kamarádi!

Věřili byste, že tohle je Fila? Ano, skutečně. Bývala doba, kdy se na jeho obrazy docela i dalo koukat.