Plavat v popelnici

Sama sebe bych nazvala třeba záchranářem, ale kdekdo jinej by o mě řekl, že jsem čunka. Když vidím u popelnic ležet něco zajímavýho, seberu to. V mým okolí to dělá spoustu lidí a pochvalujou si, co všechno už touhle cestou získali. A taky znám spoustu lidí, co se diví, že to mám zapotřebí, říkají o mě, že jsem bufeťačka, že to je humus a ty věci jsou plný nemocí. Ale kdepak.

     Když jsem ještě bydlela před nějakou dobou na kolejích, našla jsem u popelnic dva taburetky. Hrozně se mi tehdy hodily, na kolejích nebylo nic, sedět jsem mohla tak maximálně na posteli a byla jsem ráda, že mám nějaký svůj kus nábytku. Vydrbala jsem je suchou pěnou co mě síly stačily a zcela určitě vnich nezůstal ani jeden mikrob. 

     Můj křeček Mireček bydlí v terárku, které někdo nechal před kontejnery. Vydrbala jsem to pískem, vysavovala a jak je v něm šťastnej.

     Začátkem zimy jsem byla s Kal-Elem na procházce a  v centru města asi někdo vyklízel byt. Popelnice byla narvaná zajímavými věcmi a hned nahoře ležela úplně luxusní lampa. Kal-El se za mě styděl, co že se to přehrabuju v odpadcích a táhnul mě pryč. Kromě té lampy tam bylo určitě spousta dalších pokladů, ale ty už byly asi určeny někomu jinému. Na tu lampu  jsem pak doma měla skleněný kryt, praděda měl za první republiky koloniál a když ho pak rušil, věci ukryl na půdě. Protože šetrnost je asi vlastnost všech generací mojí rodiny, tak se ty krytky zachovaly dodnes a já si můžu vesele svítit...

A taky zrcadlo, starožitné vánoční ozdoby, botník  a spousta dalších drobností...

Některý lidi (řekla bych, že to budou takový starý školy) předpokládají, že některé věci, co vyhazují, by se mohli ještě někomu hodit a tak je rovnou pokládají vedle popelnic. Považuju to za velmi moudré a solidární. Tady u nás v Gratzu je spousta bezdomovců a jejich živobytí stojí na tom, že se svým dvoukolákem objíždějí sídlištní kontejnery a hledají, co by ještě mohli použít. Když jsem u Kal-Ela, občas je z okna kuchyně pozoruju a vždycky jim fandím. Občas i já přes svoji šetrnost musím něco vyhodit. Cokoliv ale smrdí recyklovatelností pokládám vedle a opravdu většina z těch věcí si do druhého dne našla nového majitele. Nejvíc mě potešilo, když si jeden místní bezdomovec nakládal do dvoukoláku balík přečtených časopisů a pro mě již nezajímavých knížek. Vidno, že v životní bídě je ještě čas pro duševní potěchu!:-)

Nevím už, jak dlouho to je, ale v Novém Prostoru jsem četla článek o lidech, kteří se tímto způsobem i uživí. Podle mě to ukazuje na jednu nemoc naší civilizace, totiž opravdu ohromná nadprodukce odpadu. Ve vší své pošetilosti věřím, že jednotlivec může něco změnit. Že já svým šetřením, schováváním každý igelitky a pytlíku od rohlíků a všema možnejma ne uplně populárníma eko aktivitama třeba přesvědčím aspoň jednoho člověka, že tahle cesta má naději.